Azbest

Azbest
Vláknitý azbest s muskovitem, ostrov Berneray, Vnější Hebridy, Skotsko (ze sbírek přírodovědného muzea v Londýně)
Obecné
Kategorie	minerál
Chemický vzorec	Na2Fe 2+ 3 Fe 3+ 2 Si8O22(OH)2
Identifikace
Barva	nazelenalá, nažloutlá, namodralá až bílá
Vzhled krystalu	hedvábně vláknitý, jehlicovitý
Soustava	monoklinická
Tvrdost	2,5 – 3
Lesk	hedvábný, někdy perleťový
Štěpnost	dokonalá
Vryp	bílý
Hustota	2,53 – 2,65 g ⋅ cm−3
Rozpustnost	nerozpustný v kyselinách

Azbest (dříve psáno asbest, česky osinek^[1], z řec. ασβεστος, „neuhasitelný“) – souborné označení různých vláknitých silikátů, jejichž společným znakem je spřádatelnost vláken, žáruvzdornost a poměrná chemická stálost. Světlé až tmavozelené minerály ze skupiny silikátů (křemičitanů) se v přírodě vyskytují ve dvou hlavních skupinách: buď jako amfiboly, nebo jako serpentiny. Typickou vlastností pro azbest je vytváření dlouhé tenké vláknité struktury, vlákna mají tendenci odštěpovat se po délce. Chemický vzorec je Na₂Fe 2+
3 Fe 3+
2 Si₈O₂₂(OH)₂ (chryzotil); Fe₇Si₈O₂₂(OH)₂ (amosit).

Asi 95 % produkce připadá na serpentinový azbest (neboli chryzotil), zbytek na amfibolové azbesty (zvl. tzv. amosit, tj. Fe-Mg amfibol, a krokydolit, tj. odrůda riebeckitu), které jsou co se týče rizika pro zdraví mnohem nebezpečnější. Například zmíněný krocidolit má až 500× vyšší potenciál vyvolat rakovinu, než nejméně nebezpečný chryzotil, jenž je obvykle jediným druhem azbestu používaným v eternitu, boletických panelech, či většině jiných materiálů obsahujících azbest.

Chryzotil obvykle tvoří žilky v serpentinových tělesech, řídce i v serpentinizovaných karbonátech. Většina světové těžby pochází z Ruska, Kanady a JAR.^[2]

Azbest se dříve masivně využíval jako žáruvzdorný materiál. Vzhledem k prokázání karcinogenních vlastností bylo používání azbestu v mnoha zemích světa zakázáno.